PŘÍBĚH O SPRÁVCOVSTVÍ

Rádi pracujeme s příběhy, protože nás inspirují a můžeme se z nich mnoho naučit. 

A tak se dělíme o příběh Stefena M. R. Coveyho o tom, jak se díky podpoře a dodávání odvahy učil odpovědnosti.

Učit druhé totiž neznamená jim nařizovat a určovat, co mají dělat. 

Ve skutečnosti je to cesta od závislosti na druhém (“Sám to nezvládnu.”)
přes nezávislost (“Umím to sám a druhé k tomu nepotřebují.”)
až k propojení s druhými (“Můžu přispívat a pomáhat. Sám také můžu požádat o pomoc, nebo spolupracovat.”).

Příběh je o rodiči v roli laskavého průvodce, jehož cílem je učit a podpořit, nikoli kárat a trestat. O rodiči, který ví, že učení je proces, a ten vyžaduje svůj čas. O rodiči který ví, že učení není cesta k dokonalosti, ale cesta k dovednosti s nedokonalostí zacházet. O rodiči, pro kterého je důležitý vztah a spolupráce, a právě proto s ním jeho dítě zažívá pocit sounáležitosti.

Příběh vám předkládáme také proto, že médii nedávno proběhla kauza o dětech, které před nastoupenou třídou dostaly diplom s prasetem a nápisem: “To prase jsem já. Neuklízím.”

V reakcích se ozývala spousta hlasů ve stylu: “Jinak se to ty děti přece nenaučí!”

Tento příběh lze použít jako návod, jak děti učit a provázet je. Stačí si do kontextu zahrady dosadit kontext dětského pokoje. 

Jde to i jinak 🙂

Správcovství

Bylo mi sedm let a můj otec chtěl, abych se staral o zahradu. Řekl mi: 

„Tady je zahrada a tvým úkolem je, aby byla zelená a čistá. Pojď, ukážu ti, co to znamená.” 

Společně jsme přešli k zahradě našeho souseda, otec ukázal na trávník a řekl:
„Takhle vypadá zelená zahrada.“ 

Nemohl jako příklad použít naši zahradu, protože v té době byla pod jeho péčí a správcovstvím na mnoha místech spíš zežloutlá a rezavá, než zelená. 

Řekl: 

„Jak to uděláš, aby naše zahrada byla také zelená, je na tobě. Můžeš dělat cokoli, jenom ji nesmíš nabarvit na zeleno. Můžeš použít zavlažovací systém. Můžeš zalévat konví. Můžeš na ni i plivat, pokud chceš. Je mi to jedno. Jediné, co chci, je, aby byla zelená.“

A pokračoval: 

„A teď ti ukážu, co znamená čistá a uklizená.“ 

Vzal dva pytle a společně jsme posbírali papíry, spadené větvě, klacíky a další nepořádek z poloviny rozlohy trávníku, aby byl dobře vidět rozdíl mezi uklizenou a neuklizenou částí zahrady. Opět mi řekl, že je na mně, jak docílím, že zahrada bude čistá – to, co ho zajímá, je výsledek.

Potom otec řekl něco velmi důležitého: 

„Pokud se rozhodneš tuto práci dělat, já už ji vykonávat nebudu. Bude to tvá práce. Říká se tomu správcovství. Být správcem znamená vykonávat práci se svěřenou důvěrou a odpovědností. A já mám v tebe důvěru a věřím, že svoji práci skutečně uděláš.“ 

Otec potom stanovil způsob kontroly. Řekl mi, že se dvakrát týdně společně projdeme po zahradě, abych mu mohl ukázat, jak se mi daří o ni pečovat. Slíbil, že mi pomůže, pokud ho o to požádám. Dal mi ale jasně najevo, že starat se o zahradu bude moje práce – že budu sám sebe nejenom řídit, ale budu rovněž hodnotit, jak se mi moje práce daří.

A tak jsem se začal starat o zahradu. Čtyři nebo pět prvních dní jsem neudělal vůbec nic. Bylo léto a tráva v horku, které panovalo, rychle vadla a chřadla. Zbytky po grilování, které jsme měli před několika dny, se stále povalovaly po zahradě. Trávník byl zaneřáděný a zanedbaný. Otec chtěl převzít odpovědnost za zahradu zpátky na sebe nebo mi vynadat, ale nechtěl porušit naši dohodu.

A tak když nastal čas posoudit, jak jsem se zhostil své odpovědnosti, se mě zeptal: 

„Jak to jde?“ 

Odpověděl jsem, že docela dobře. 

Zeptal se mě, zda mi může s něčím pomoci. 

Řekl jsem mu, že je všechno v pohodě a pomoc nepotřebuji. 

„Dobrá, pojďme se podívat na zahradu, jak jsme se domluvili,” řekl nakonec.

Jak jsme kráčeli po zahradě, začal jsem si najednou uvědomovat, že trávník není ani zelený,

ani čistý. Byl žlutý a zaneřáděný. 

Začala se mi chvět brada a se slovy „Tati, ono je to tak těžké!“ jsem propukl v pláč.

„Co je na tom tak těžkého? Neudělal jsi vůbec nic,“ byla jeho první reakce. 

Po krátké odmlce se mě ale zeptal: 

„Chtěl bys, abych ti s něčím pomohl?” 

Protože jsem si vzpomněl, že nabídka pomoci je součástí naší dohody, temnotou, jež mě v tu chvíli obklopovala, pronikl náhle záblesk naděje a rychle jsem řekl, že ano.

Otec se mě zeptal, co bych chtěl, aby udělal. Rozhlédl jsem se kolem sebe. 

„Mohl bys mi pomoci posbírat támhlety odpadky?“ zeptal jsem se. 

Otec souhlasil. 

Přinesl jsem pytle a otec mi je pomohl naplnit, přesně, jak slíbil.

Od toho dne jsem převzal odpovědnost za zahradu a udržoval jsem ji zelenou a čistou.

Zdroj: Stefen M. R. Covey (2008). Důvěra: jediná věc, která dokáže změnit vše. Management Press, Praha, str. 45-46.

Co můžeme v tomto příběhu zřetelně vidět? 

Jsou to rozhodně vhodné způsoby, jakými lze děti učit novým věcem. Postupy, jejichž základem je dodávání odvahy a předávání odpovědnosti:

• Jasně a srozumitelně komunikované požadavky a očekávání.
• Projevená důvěra ve schopnosti dítěte.
• Nabídka pomoci – je na rozhodnutí dítěte, zda nabídku přijme.
• Orientace na budoucí chování místo zaměřování se na chování minulé.
• Přenášení odpovědnosti na dítě.
• Podporování dítěte v sebehodnocení. Rozvíjení jejich schopností a sebedůvěry.
• Podporování dítěte v jeho aktivitě a přebírání iniciativy.
• Umožnit být prospěšný a užitečný druhým. Dítě tak může zažít pocit významnosti a důležitosti.
• Poukázání na nedokonalost rodiče podporuje u dětí odvahu k nedokonalosti a konstruktivní přístup k chybám.
• Podporování smyslu pro spolupráci a vědomí “my“.
• Delegování odpovědností, zapojování do domácích prací a péče o domácnost.
• Podpora samostatnosti – nedělat za dítě nic, co by nemohlo udělat samo. Někdy v roli rodiče potřebujeme nedělat nic. Jen stát vedle a trpělivě umožnit dětem, aby „trénovaly“. Děti, které neměly možnost trénovat rozhodování v bezpečném prostředí domova, nejsou dostatečně připraveny na život v dospělosti.
• Rodič jako průvodce. Je lepší dětem na cestu posvítit, než je ve tmě strkat a tlačit.
• Rodič podporuje dítě v rozhodování. Nabízí svůj pohled a dává návrhy. Dítě se může rozhodnout, jak bude v situaci postupovat.

Můžeme si také celkem jednoduše představit, jak může rodič v podobné situaci postupovat, aby dítě naopak úplně zbavil odvahy a chuti pouštět se do čehokoliv nového a přebírat odpovědnost.

Spolehlivě toho rodič docílí, když

• bude mít vždy správnou odpověď.
• se bude vždy snažit prosadit si svou.
• bude vyžadovat sliby, které děti nemohou splnit, např. „Slib mi, že už to nikdy neuděláš.“
• bude používat odměny a tresty. Děti se tím učí pracovat pouze do chvíle, než jsou odměněny, pak ztrácejí motivaci.
• budou používat dvojí metr na dospělé a na děti. Všichni by měli mít stejná práva a povinnost dodržovat domluvy a pravidla.
• bude přebírat odpovědnosti a rozhodování za dítě.
• bude dělat věci za dítě, protože je to jednodušší, než ztrácet čas delegováním úkolů. V důsledku toho dítě nemá žádné povinnosti a odpovědnosti.
• bude dítěti věnovat přílišnou péči, bude příliš starostlivý a ochraňující.
• bude chtít být pro dítě stále potřebným a bránit jeho osamostatňování. Když dává smysl svému životu skrze péči o děti.