Co může individuální psychologie nabídnout pro práci s dětmi?

Individuální psychologie nabízí citlivý a praktický rámec pro práci s dětmi a dospívajícími. Zaměřuje se na porozumění vnitřní logice dětského prožívání, na podporu sounáležitosti, schopností, vlastní hodnoty a odvahy. Následující text představuje klíčové principy adlerovského přístupu a ukazuje, jak lze skrze bezpečné vztahy a respektující vedení podpořit zdravý osobnostní a sociální rozvoj dětí.

Děti přichází na svět s přirozenou touhu po vztazích, spolupráci a růstu. První roky života jsou obdobím, kdy se formují jejich základní životní vzorce  – přesvědčení o sobě, o druhých a o světě, které budou ovlivňovat jejich směřování v životě.

Individuální psychologie nabízí komplexní pohled na to, jak tyto vzorce vznikají, jak jsou ovlivňovány vztahy, zkušenostmi i vnitřními interpretacemi dítěte. Učí nás vnímat děti nejen skrze jejich chování, ale především skrze jejich vnitřní logiku, potřeby a přání.

Porozumění těmto procesům umožňuje vytvářet prostředí, ve kterém se děti mohou cítit přijímané, důležité a schopné růst. Vede nás k tomu, abychom byli více než jen vychovateli či terapeuty – abychom byli průvodci, kteří v dětech podporují odvahu, sounáležitost a důvěru ve vlastní cestu.

Následující text představí  klíčové principy adlerovského přístupu pro práci s dětmi a dospívajícími a nabídne inspiraci, jak být oporou v jejich vývoji i v náročných chvílích.

Dětství je období formování základních přesvědčení a životního stylu

Dětství je klíčovým obdobím, během něhož si dítě na základě interakcí s druhými a zkušeností z okolního světa vytváří základní přesvědčení o sobě, druhých lidech a o životě. Děti přitom nejsou pasivní – od narození aktivně ovlivňují své okolí prostřednictvím svého chování (například pláčem či úsměvem) a učí se interpretací reakcí okolí. Snaží se najít v realitě jednoduchý řád tím, že zobecňují konkrétní zkušenosti a odvozují z nich pravidla, která jim pomáhají chápat, jak svět funguje. Tato pravidla určují, čemu se vyhýbat, jak přistupovat k řešení problémů a jaké hodnoty v životě zastávat.
Vzhledem k omezené kognitivní a emoční vyspělosti dětí dochází při formování těchto vzorců často ke zkreslení, zjednodušování a generalizacím – tzv. základním chybám soukromé logiky (Evans, 2024).

Soubor těchto přesvědčení a strategií Adler nazývá životním stylem – jde o jedinečný, konzistentní způsob pohybu člověka životem, který dává smysl v rámci jeho soukromé logiky.

Základními prvky životního stylu jsou:

• Sebepojetí: „Jsem nevýznamný člověk.“
• Ideální já: „Co všechno bych mohl dokázat, kdybych byl významný?“
• Obraz světa a druhých lidí: „Svět je nebezpečný. Muži mi nerozumějí.“
• Etické a morální přesvědčení: „Lidé by měli jednat fér.“

Klíčové období pro formování životního stylu představuje prvních pět až šest let života (Evans, 2024). Současné výzkumy ukazují, že právě v tomto období se mozek dítěte vyvíjí nejrychleji a nejintenzivněji. Primární pečovatelé zde hrají zásadní roli: kvalita vztahů, bezpečí a přijetí, které dítě zažívá, mají přímý vliv na jeho emocionální odolnost, schopnost vytvářet vztahy a celkové psychické zdraví.

Výzkumy v oblasti rozvoje epistemické důvěry (Feeney & Wassenaar, 2024) potvrzují, že kvalitní rané vztahy hrají klíčovou roli v budování schopnosti dítěte učit se od druhých a důvěřovat sociálním informacím. Nedostatek bezpečí, zanedbávání nebo traumatizace může vést k narušení vývoje mozku i psychiky, ovlivnit schopnost budovat zdravé vztahy a oslabit sebedůvěru.

Na utváření životního stylu se podílí řada vzájemně propojených proměnných (Powers & Griffith, 1987):

• Rodinná atmosféra, tedy způsob, jakým členové rodiny spolu komunikují a navazují vztahy, poskytuje dítěti první modely mezilidských vztahů.
• Rodinné hodnoty formují jeho představu o tom, co je v životě důležité a o co stojí za to usilovat.
• Rodinná konstelace a pořadí narození ovlivňují vnímání vlastního místa mezi ostatními a strategii, jak si toto místo udržet.
• Významnou roli hraje i pozorování a internalizace rolového chování spojeného s maskulinitou a feminitou, které utváří očekávání od sebe i druhých na základě genderu.
• Výchovný styl rodičů – způsob, jakým rodiče nastavují hranice, komunikují nároky a poskytují podporu – má přímý dopad na rozvoj sebehodnocení dítěte a jeho vnímání vlastní hodnoty.
• Dále vstupují do hry biologické predispozice dítěte, například fyzické a kognitivní předpoklady či temperament, které ovlivňují, jak dítě samo sebe i druhé hodnotí a jak si uvědomuje své limity a možnosti.
• Příležitosti prostředí – dostupnost zdrojů, podpora rozvoje či naopak překážky – ovlivňují otevřenost dítěte k učení, růstu a ambicím.
• Význam mají také širší kontexty, jako jsou etnicita, religiozita nebo socioekonomická situace, které formují pocit možnosti či nemožnosti začlenění do společnosti.

Výsledkem působení těchto faktorů je specifická soukromá logika každého dítěte – jeho subjektivní pravidla, jak „život funguje“, která ho pak provázejí i v dospělosti.

Význam bezpečných vztahů v dětství

Bezpečné a předvídatelné vztahy v raném dětství jsou základem pro zdravý vývoj dítěte ve všech oblastech – emocionální, sociální i kognitivní.
Právě v prvních letech života dítě prostřednictvím každodenních interakcí s blízkými osobami získává základní zkušenost o světě: učí se, zda je svět bezpečný, zda mu lze důvěřovat a zda v něm najde podporu. Tyto rané zkušenosti formují jeho schopnost navazovat vztahy, zvládat stres a prožívat smysluplné emoce.

Kvalitní péče, která je citlivá a odpovídavá na potřeby dítěte, podporuje rozvoj tzv. epistemické důvěry – tedy schopnosti přijímat a učit se ze sociálních informací (Feeney & Wassenaar, 2024). Budování této důvěry je základem pro schopnost spolupracovat s druhými, učit se novým dovednostem a rozvíjet vlastní potenciál.

Vztahy významně ovlivňují i vývoj mozku, který je v raném dětství  mimořádně citlivý na kvalitu vztahových zkušeností (Taylor & Bratton, 2014). Bezpečné vztahy podporují uvolňování hormonů, jako je oxytocin, které posilují emoční odolnost, empatii a schopnost zvládat stres. Pozitivní zkušenosti přispívají k pevnému propojení mozkových center odpovědných za regulaci emocí a chování, zatímco chronický stres bez podpory může vést k narušení těchto spojení a způsobit celoživotní obtíže v oblasti emocí, vztahů a duševního zdraví. Naštěstí díky vysoké plasticitě dětského mozku mohou bezpečné, vztahově orientované zážitky – včetně herních a terapeutických intervencí – významně napomáhat nápravě negativních dopadů.

Zároveň právě v láskyplných a respektujících vztazích se rozvíjí klíčové schopnosti, které umožňují navazovat zdravé vztahy s druhými – tedy vnímání, že druzí lidé mají své vlastní myšlenky a pocity (teorie mysli). Tato schopnost je předpokladem vytváření sounáležitosti s druhými. Bezpečné vztahy dále podporují zdravou regulaci emocí a rozvoj pozitivního sebehodnocení. Děti, které zažívají přijetí a podporu, se učí vnímat sebe sama jako hodnotné, schopné a milované. Tyto základy se pak promítají do jejich schopnosti samostatně jednat, tvořit a zdravě zvládat výzvy života.

Naopak nedostatek bezpečí a laskavé péče – v podobě zanedbávání nebo traumatizace – může vážně narušit vývoj dítěte. Rané negativní zkušenosti ovlivňují nejen strukturu mozku, ale i základní přesvědčení dítěte o sobě samém, o druhých a o světě, což může vést k maladaptivním vzorcům chování, zvýšenému riziku psychických obtíží a potížím ve vztazích v dospělosti.

Z pohledu individuální psychologie jsou bezpečné vztahy takové, v nichž děti zažívají pocit sounáležitosti – vědomí, že jsou přijímány, důležité, schopné a že mají své místo v rámci širšího společenství. Tento prožitek není samozřejmostí; vzniká na základě každodenních zkušeností, kdy dítě vnímá, že je respektováno, že na něm záleží a že jeho úsilí má smysl.

Pocit sounáležitosti je zásadní pro zdravý osobnostní a sociální vývoj dítěte. Pomáhá budovat důvěru ve vlastní schopnosti, ochotu spolupracovat, schopnost zvládat překážky i odolnost vůči stresu a nezdarům. Dítě, které zažívá sounáležitost, si vytváří pozitivní životní styl založený na přirozeném zájmu o druhé, odpovědnosti a odvaze čelit životním výzvám.

Psychoterapeutická intervence v přístupu individuální psychologie proto nesměřuje pouze k odstranění symptomů či problémového chování, ale především k obnově nebo posílení schopnosti dítěte zažívat sounáležitost ve vztazích a ve svém životním prostředí. 

V bezpečném terapeutickém vztahu dítě postupně nachází novou zkušenost – že je možné být přijatý takový, jaký je, že jeho potřeby a emoce mají své místo a že patří k ostatním lidem. Tato zkušenost se stává základem pro uzdravení, růst a zdravý rozvoj. Což potvrzují i současné výzkumy zaměřené na  účinnost adlerovské terapie hrou v podpoře sociálního a emočního vývoje dětí (Meany-Walen, 2020).

Cílem adlerovské psychoterapie je umožnit dítěti opět zakoušet pocit, že je součástí společenství, že je schopné přispívat a že má hodnotu – bez ohledu na chyby, nedokonalosti či minulé zranění.

4B: Rámec terapeutické práce s dětmi

Vývoj zdravé a odolné osobnosti dítěte není náhodný proces. Podle adleriánského přístupu a konceptu 4B (v originálu Crucial Cs podle Lew&Bettner, 2000) děti ke své psychické pohodě a sociální kompetenci potřebují rozvinout čtyři základní vnitřní přesvědčení. 

• že jsou propojené s ostatními (Být součástí vztahů – Connect),
• že jsou schopné zvládat výzvy (Být schopné – Capable),
• že mají hodnotu a význam (Být důležité – Count),
• že mají odvahu čelit nejistotě a zkoušet nové věci (Být odvážné – Courage).

Tato přesvědčení tvoří pilíře, na kterých dítě staví vnímání sebe, druhých i světa. Silné zastoupení všech čtyř aspektů pocitu sounáležitosti posiluje psychickou odolnost dítěte a jeho schopnost pružně zvládat životní výzvy. Naopak oslabení některého z těchto pilířů zvyšuje zranitelnost vůči stresu, neúspěchu a sociálním problémům.

Adlerovská terapie se proto zaměřuje na diagnostiku a cílené posilování jednotlivých 4B. Terapeut sleduje projevy dítěte, identifikuje oblasti síly a oslabení a prostřednictvím strukturovaných i volných intervencí podporuje růst tam, kde je to nejvíce potřeba. Práce se 4B tak nepředstavuje jen řešení aktuálních obtíží, ale také dlouhodobou investici do zdravého fungování dítěte (Dickinson & Kottman, 2021).

Být součástí vztahů – propojení, sounáležitost

Pocit, že někam patřím, je základní lidskou potřebou. Dítě, které zažívá sounáležitost, se cítí bezpečně, oceňuje vztahy a aktivně je vyhledává. V terapii se silné propojení projevuje snadným navazováním vztahu s terapeutem a ochotou zapojovat se do společných aktivit. Oslabený „connect“ může vést k izolaci, odmítání vztahů nebo destruktivnímu hledání pozornosti. Terapeutická práce zahrnuje budování důvěry, podporu přátelských interakcí a vytváření prostoru, kde se dítě cítí přijímané takové, jaké je.

Být schopný – schopnost, kompetence

Vnímání vlastní schopnosti zvládat výzvy je klíčem k rozvoji zdravého sebevědomí. Dítě, které se cítí schopné, je aktivní, samostatné a otevřené novým zkušenostem. Oslabení této oblasti se projevuje nejistotou, vyhýbáním se výzvám nebo závislostí na vedení. Terapeutická podpora zahrnuje zadávání zvládnutelných úkolů, ocenění snahy místo výkonu a vytváření prostředí, kde jsou chyby vnímány jako přirozená součást učení.

Být důležitý – hodnota, důležitost

Pocit, že mám hodnotu a na mně záleží, tvoří základ zdravé identity. Dítě, které vnímá svou hodnotu nezávisle na výkonu, se přirozeně zapojuje do vztahů a přispívá svému okolí. Pokud dítě cítí, že jeho hodnota je podmíněná, může hledat uznání skrze soutěžení, dominanci nebo rezignaci. Terapeutická práce podporuje autentické ocenění dítěte a pomáhá mu zakoušet přirozené přispívání ostatním.

Mít odvahu být nedokonalý – odvaha, vytrvalost

Odvaha znamená ochotu čelit nejistotě a zkoušet nové věci i přes riziko neúspěchu. Dítě s rozvinutou odvahou experimentuje, hledá řešení problémů a nevzdává se při prvním nezdaru. Oslabení „courage“ se projevuje rigidním setrváváním u známého a strachem z chyb. Terapeutická práce vytváří bezpečné prostředí pro experimentování, oceňuje snahu a modeluje přístup „chyby jsou součástí růstu“.

Fáze terapeutického procesu

Samotný proces terapie probíhá v jasně strukturovaných fázích. Každá fáze klade důraz na jinou oblast a vyžaduje od terapeuta odlišný styl práce. Terapeut zde není pouze pozorovatelem, ale aktivním a citlivým průvodcem dítěte a jeho rodiny na cestě změny.

Každá fáze adlerovské terapie s dětmi představuje důležitý krok na cestě od budování důvěry přes hlubší pochopení až k aktivní změně. Tento proces je postavený na respektu, spolupráci a povzbuzování a od terapeuta vyžaduje flexibilitu, citlivost i schopnost přizpůsobit přístup aktuálním potřebám dítěte a rodiny. Vědomá práce v jednotlivých fázích umožňuje klientům nejen lépe porozumět sobě samým, ale také nacházet nové, zdravější způsoby, jak zvládat výzvy a budovat odolnost do budoucna.

1. Budování vztahu
Prvním krokem je vytvoření bezpečného, respektujícího a rovnocenného vztahu s dítětem i rodiči. Terapeut se v této fázi zaměřuje především na budování důvěry a propojení, a to skrze sledování hry, reflexi emocí, kladení otevřených otázek, povzbuzení a společné aktivity, například úklid herního prostoru. Důležité je, aby se dítě i rodiče cítili přijímáni a spoluzodpovědní za průběh terapie. V komunikaci s rodiči a učiteli terapeut využívá parafrázování, reflektování pocitů a aktivní podporu, aby posílil jejich motivaci a spolupráci.

2. Zkoumání životního stylu
Jakmile je vytvořeno bezpečné prostředí, zaměřuje se terapeut na exploraci životního stylu dítěte a rodinné dynamiky. V této fázi je terapeut jako pozorný „detektiv“, který sbírá informace prostřednictvím pozorování hry, rozhovorů, projektivních a uměleckých technik, práce se vzpomínkami a analýzy rodinné konstelace (Dickinson & Daly, 2020). S rodiči terapeut zkoumá jejich rodičovské strategie i osobní příběhy, které mohou ovlivňovat vztah s dítětem. Metakomunikací terapeut pomáhá odhalovat způsoby, jakými dítě projevuje spolupráci či odpor, což přináší hlubší porozumění jeho vnitřnímu světu. Výsledkem této fáze je podrobná konceptualizace životního stylu dítěte a návrh strategie terapie.

3. Rozvoj náhledu
Ve fázi rozvoje náhledu terapeut pomáhá dětem i rodičům pochopit jejich postoje, přesvědčení a vzorce chování. Terapeut zde působí jako aktivní a někdy i direktivní partner, který pomocí hypotéz, metafor, interpretací, konfrontací a humoru podporuje reflexi a vnitřní pochopení. Dítě skrze terapeutická cvičení získává schopnost vnímat své emoce, tělesné reakce a propojit je se situacemi, které zažívá. Tento proces otevírá možnost uvědomělé volby a změny. S rodiči terapeut pracuje na hlubším porozumění dítěti i sobě samým v jejich rodičovské roli, a podporuje je v hledání nových přístupů.

4. Reorientace a reedukace (podpora změny)
Poslední fáze terapie se zaměřuje na přenesení nově získaného porozumění do konkrétních změn v chování a každodenním životě. Terapeut zde vystupuje jako učitel, kouč a povzbuzovatel. Pomáhá dětem i rodičům osvojit si nové dovednosti, jako je asertivní komunikace, sociální kompetence nebo vyjednávací strategie. Terapeut také vytváří bezpečné prostředí pro trénink těchto dovedností v rámci terapie a motivuje klienty k jejich využití v reálném světě. Důraz je kladen na trvalé povzbuzování a podporu při zavádění změn do života dítěte i celé rodiny.

Nároky na terapeuty pracující s dětmi v přístupu individuální psychologie

V adlerovském přístupu hrají dospělí v životě dítěte zásadní roli – nejen jako ti, kdo vedou, ale především jako ti, kdo vytvářejí bezpečné a respektující prostředí pro růst. Terapeut, stejně jako rodiče, učitelé nebo vychovatelé, umožňuje dítěti zakusit přijetí, důvěru a možnost objevovat vlastní schopnosti. Úkolem dospělých není pouze reagovat na chování dítěte, ale rozumět potřebám a vnitřní motivaci, které se za tímto chováním skrývají. Práce v duchu individuální psychologie staví na demokratickém stylu vedení, vzájemném respektu, otevřené komunikaci a povzbuzování, nikoli na trestání či odměňování. Dospělí potřebují nejen konkrétní dovednosti, ale i možnost sami zažívat přijetí a bezpečí, aby je mohli autenticky poskytovat dětem.

Úspěšné provázení dětí v terapii vyžaduje kombinaci odborných dovedností, osobnostních kvalit a hlubokého teoretického ukotvení. Terapeut vytváří bezpečné prostředí, podporuje rozvoj pocitu sounáležitosti, kompetence, hodnoty a odvahy (4B) a je aktivním, citlivě direktivním průvodcem, který přizpůsobuje svou práci vývojovým potřebám dítěte. Klíčové jsou empatické reakce, schopnost hlubokých reflexí odhalujících vnitřní motivy dítěte, využívání hry, umění, metafor a rozhovorů jako prostředků pro změnu a budování vztahu. Terapeut trpělivě respektuje proces jednotlivých fází a podporuje děti i rodiče v hledání nových možností a řešení.

Vedle odborných dovedností je zásadní i osobní vyspělost terapeuta. Zájem o příběh druhého, uznání jeho jedinečnosti, opravdovost, povzbuzování malých kroků, rovnováha mezi vedením a podporou autonomie i schopnost reflektovat širší kontext jsou základními principy citlivého doprovázení. Terapeut by měl být schopen nejen reagovat na individuální potřeby dítěte, ale také podporovat spolupráci ve skupině, respektovat skupinovou dynamiku a rozvíjet sociální dovednosti dětí (Garza, Kinsworthy & Bennett, 2014).

Profesní růst terapeuta je postaven na hlubokém porozumění individuální psychologii, osobní zkušenosti s terapeutickým procesem, pravidelné supervizi a kontinuální sebereflexi (Feeney & Wassenaar, 2024). Důležitá je kongruence mezi osobním a profesním životem – terapeut žije hodnoty, které v terapii předává. Každý klient je jedinečný, a proto je nezbytné tvořivě aplikovat teoretické poznatky podle individuálních potřeb a podporovat nejen léčbu obtíží, ale i prevenci a posilování zdravého vývoje (Qu & Seward, 2024).

Terapeut pracující v adlerovském přístupu není pouhým nositelem metod, ale především tvůrcem prostoru, ve kterém se může dítě i jeho okolí rozvíjet s důvěrou, odvahou a smyslem pro sounáležitost.

Práce s dětmi a dospívajícími v přístupu individuální psychologie je jemným uměním doprovázet mladého člověka na jeho cestě objevování sebe sama, druhých i světa kolem. Skrze porozumění vnitřní logice dětského prožívání a podporu klíčových pilířů – sounáležitosti, schopnosti, hodnoty a odvahy – můžeme vytvářet bezpečné a podnětné prostředí pro růst.

Každé setkání s dítětem je příležitostí, která  může v průběhu času vyrůst v pevné kořeny odolnosti a otevřenosti vůči životu. Přístup individuální psychologie nás učí, že skutečná změna nevzniká tlakem, ale skrze novou zkušenost přijetí, respektu a povzbuzení.

Když dítě zažije, že je přijímáno takové, jaké je, nachází odvahu rozvíjet své schopnosti, tvořit, riskovat a věřit v sebe i ve svět. A právě tímto způsobem můžeme společně přispět k tomu, aby si děti osvojily zdravý životní styl, budovaly odolnost a našly své místo v širším společenství.

Zdroje: 

Dickinson, R., & Kottman, T. (2021). Using the Crucial Cs in Adlerian Play Therapy. The Journal of Individual Psychology 77(2), 154-164. https://dx.doi.org/10.1353/jip.2021.0011.

Lew, A., & Bettner, B. L. (2000). A parent’s guide to understanding and motivating children. Connexions Press.

Feeney, K., & Wassenaar, E. (2024). Enhancing Supervisee Development: Integrating the IDM and Crucial Cs in Supervision. The Journal of Individual Psychology 80(4), 265-274.  https://dx.doi.org/10.1353/jip.00012.

Dickinson, R., & Daly, E. (2020). Using Personality Priorities in Adlerian Play Therapy Parent Consultation. The Journal of Individual Psychology 76(4), 342-360.  https://dx.doi.org/10.1353/jip.2020.0034.

Meany-Walen, K.K. (2020). The Current State of Adlerian Play Therapy Published Research. The Journal of Individual Psychology 76(2), 176-186. https://dx.doi.org/10.1353/jip.2020.0005.

Taylor, D.D., & Bratton, S.C. (2014). Developmentally Appropriate Practice: Adlerian Play Therapy with Preschool Children. The Journal of Individual Psychology 70(3), 205-219.  https://dx.doi.org/10.1353/jip.2014.0019.

Garza, Y., Kinsworthy, S., & Bennett, M.M. (2014). Supervision in Group Play Therapy: A Skills Checklist. The Journal of Individual Psychology 70(1), 31-44.  https://dx.doi.org/10.1353/jip.2014.0008.

Powers, R. L., & Griffith, J. (1987). Understanding life-style: The psycho-social dynamics of personality. Minneapolis, MN: Harold Mosak.

Evans, C. (2024). Critical Years of Lifestyle Development. The Journal of Individual Psychology 80(4), 290-302. https://dx.doi.org/10.1353/jip.00015.

Qu, X., & Seward, D.X. (2024). Exploring Classical Adlerian Practitioners’ Professional Identity Development: A Phenomenological Study. The Journal of Individual Psychology 80(1), 60-80.  https://dx.doi.org/10.1353/jip.2024.a922704.