Možnosti supervize perspektivou individuální psychologie: mapa porozumění klientovi

Supervize v adlerovském pojetí má jeden zásadní meta-cíl: podpořit supervidovaného v tom, aby se stal vědomým, povzbuzeným a flexibilním aktérem své profesionální role. Nejde o korekci chování ani o hledání „správných postupů“, ale o rozvoj schopnosti rozumět sobě i jedinečnosti klienta, dokázat se naladit na jeho tempo a mít odvahu měnit vlastní strategie tam, kde přestávají podporovat pohyb terapeutického procesu.

Jedním z klíčových momentů tohoto procesu je posun v tom, jak terapeut či pracovník klienta vidí – a jaký význam jeho chování připisuje. Supervize podporuje schopnost vidět klienta jinak než jen skrze problém, symptom či patologii. V jeho chování hledá sílu, kreativitu a způsob, jakým usiluje o sounáležitost. Právě tato změna perspektivy často přináší úlevu – nejen klientovi, ale i terapeutovi. Když se mění způsob, jakým klienta vidíme, proměňuje se i naše vlastní prožívání a reakce v terapeutickém vztahu. V tomto smyslu není supervize pouze místem reflexe, ale místem generování pohybu: nových interpretací, strategií a možností jednání. Supervidovaný tak neodchází jen s hlubším porozuměním, ale s vnitřním pocitem: „mohu se pohnout“.

„Abychom porozuměli chování člověka, potřebujeme uvidět jeho cíl,“ říká Alfred Adler. Tato zdánlivě jednoduchá věta vystihuje podstatu adlerovského pohledu na lidské jednání – a zároveň nabízí klíč k porozumění situacím, které v pomáhajících profesích často zažíváme jako náročné, zahlcující či zablokované. Právě na tomto principu staví technika práce s mapou porozumění.

V terapeutické, poradenské či sociální práci se denně setkáváme s chováním, které v nás vyvolává bezmoc, tlak na výkon nebo pochybnosti o vlastní kompetenci: křik, odpor, kontrolu, vyhýbání se, obviňování, zahlcení. V takových chvílích se často ptáme: „Co s tím mám dělat?“ Perspektiva individuální psychologie nás však zve k jiné otázce: „Čeho se tímto chováním člověk snaží dosáhnout?“ Právě tato změna ohniska – od okamžité reakce k porozumění – patří k nejvýznamnějším přínosům adlerovsky orientované supervize.

Z pohledu individuální psychologie není chování náhodné ani „špatné“. Je pokusem člověka vyrovnat se se situací, chránit sebe, vztahy nebo hodnoty, na nichž mu záleží. Klientka, která kontroluje každé rozhodnutí, může usilovat o zachování pocitu bezpečí. Rodič, který křičí a tlačí, může bojovat se strachem ze selhání. Klient, který se vyhýbá kontaktu, může chránit svou zranitelnost. Pokud se soustředíme pouze na chování, snadno se dostáváme do komplementární interakce, která se projevuje tlakem, nadměrným ochraňováním nebo odmítáním. Jakmile však začneme vidět cíl, otevírá se prostor pro porozumění, spolupráci a skutečnou změnu.

Mapa porozumění má potenciál proměnit vnímání a prožívání pracovníka při práci s klientem

Mapa porozumění má potenciál zásadně proměnit vnímání i prožívání pracovníka při práci s klientem. Ve chvíli, kdy dokážeme zahlédnout cíl, který se skrývá za chováním, můžeme zůstat ve vztahu – v respektu, v kontaktu a v naději na změnu.

V supervizní praxi se opakovaně ukazuje, jak silným nástrojem je práce s mapováním tří oblastí, které jsou v každé interakci přítomné: co klient dělá, čeho se tím snaží dosáhnout a co přitom prožívá. Nejde o techniku ve smyslu „správného postupu“, ale o způsob myšlení, který umožňuje zastavit se, zpomalit a začít situaci nahlížet v širších souvislostech.

Mapa porozumění pomáhá oddělit chování od člověka, vystoupit z automatických a často komplementárních reakcí a porozumět vnitřní logice jednání – ať už klienta, nebo samotného pracovníka. V kontextu supervize vytváří potřebný bezpečný odstup od situace, v níž se pracovník může cítit zahlcený, bezmocný nebo uvězněný v opakujícím se scénáři. Právě tento odstup otevírá prostor pro nové porozumění, změnu perspektivy a návrat k pocitu kompetence a smysluplného vlivu.

Jak s mapou v supervizi pracujeme

Práce s mapou začíná velmi konkrétně – a záměrně bez interpretací. Prvním krokem je zastavení u roviny „Co klient dělá“. Popisujeme chování tak, jak je přímo pozorovatelné: bez hodnocení, bez diagnóz a bez vysvětlování. Může jít například o formulace typu: „zvyšuje hlas“, „opakovaně volá a píše“, „odmítá spolupráci“, „vyžaduje okamžité řešení“. Už tato fáze často přináší úlevu, protože umožňuje oddělit fakta od emocí a domněnek, které si s chováním automaticky spojujeme.

Následně se přesouváme k otázce „Čeho se tím snaží dosáhnout?“. Nehledáme jednu správnou odpověď, ale pracovní hypotézu o záměru – o tom, co je pro člověka v dané situaci podstatné. Může jít o potřebu kontroly, bezpečí, ochrany dítěte, uznání, slyšení, zachování vztahu nebo zabránění ztrátě. Právě tato rovina bývá klíčová, protože zásadně proměňuje způsob, jakým chování čteme: z „problému“ se stává pokus o řešení.

Třetí rovina se ptá: „Co přitom klient prožívá?“. Pojmenováváme emoce a vnitřní stavy, jako jsou strach, bezmoc, vina, zahlcení, osamění, vztek či stud. Právě zde se často propojuje klientův příběh s prožíváním pracovníka. Supervize v tomto bodě umožňuje uvidět, že silné emoce, které pracovník zažívá – například beznaděj, tlak nebo únavu – nejsou známkou selhání, ale signálem, že se nachází uprostřed náročné a významné dynamiky.

Co se díky mapě mění

Jakmile máme tyto tři roviny vedle sebe, začíná se proměňovat perspektiva. Člověk za chováním se znovu stává viditelným. Pracovník si často uvědomí, že nereaguje pouze na klientovo jednání, ale také na vlastní emoce, prekoncepce, tlak systému nebo vnitřní přesvědčení typu „musím to zvládnout“. Mapa porozumění umožňuje rozlišit, co patří klientovi a co pracovníkovi, a tím uvolňuje prostor pro vědomou volbu jiné reakce.

V praxi rozhovoru se tato změna promítá velmi konkrétně. Místo impulzivních reakcí na chování – například výzev k uklidnění, přesvědčování či argumentace – se pozornost přesouvá k tomu, co je pod ním. Jazyk se posouvá od kontroly k porozumění. Namísto výroku: „Musíte se uklidnit,“ se objevuje například: „Zní to, jako byste byli pod obrovským tlakem a hodně se báli o to, co bude s vaším dítětem.“ Taková reakce snižuje pocit ohrožení, posiluje pocit sounáležitosti a často otevírá prostor pro další spolupráci a konkrétní kroky.

Mapa jako nástroj podpory změny

V supervizích, kde byla mapa porozumění využívána například při práci s tématem provázení pěstounů, se opakovaně ukazovalo, že zásadní změna nenastává pouze u klientů, ale především u samotných supervidovaných pracovníků. Tam, kde se původně objevoval pocit beznaděje, vyčerpání nebo „už nevím, co dál“, začínají po rozložení situace do jednotlivých rovin mapy vystupovat nové možnosti budování vztahu a smysluplné podpory.

Ne proto, že by supervizor nabízel hotová řešení, ale proto, že se proměňuje způsob, jakým je situace nahlížena. Uvolňuje se zacyklení v jednom stylu reagování a otevírá se prostor pro nové interpretace i jiné formy odpovědi. Pracovník tak znovu získává pocit kompetence, pohybu a možnosti volby – tedy základní předpoklady pro to, aby změna mohla skutečně nastat.

Mapa porozumění v adlerovsky orientované supervizi není nástrojem kontroly ani receptem na „správné“ intervence. Je oporou pro myšlení, které udržuje vztah, respekt k jedinečnosti a víru v pohyb – i tam, kde se situace jeví jako zablokovaná. Pomáhá supervidovanému znovu vidět klienta jako aktivního aktéra usilujícího o sounáležitost a zároveň sebe sama jako profesionála, který má možnost volby. V tomto smyslu mapa neslouží k řešení problémů, ale k vytváření podmínek, v nichž se změna může stát možnou. Supervize se tak stává místem, kde se obnovuje odvaha rozumět, zůstávat ve vztahu a hledat další krok – ve spolupráci.