Pocit sounáležitosti v psychoterapii

1. SOUNÁLEŽITOST JAKO ZÁKLADNÍ LIDSKÁ POTŘEBA A SMĚR VÝVOJE

Co člověk potřebuje, aby mohl žít dobrý život? Individuální psychologie nabízí  srozumitelnou odpověď: potřebuje spolupracovat s ostatními, věřit, že má ve světě své místo – a že o něj nepřijde, ani když selže. Pocit, že jsme součástí společenství a že naše přítomnost má pro druhé smysl, je jedním ze základních kamenů duševního zdraví.

„Člověk se nerodí jako izolovaná bytost. Rodí se do vztahů.“ Tato věta výstižně vystihuje podstatu adlerovské psychologie. Alfred Adler již počátkem 20. století formuloval myšlenku, že pocit sounáležitosti (Gemeinschaftsgefühl) je základním ukazatelem psychického zdraví i životní orientace člověka (Adler, 1956). V době, kdy psychoterapie čelí důsledkům osamělosti, individualismu a narušených mezilidských vazeb, působí jeho koncept stále aktuálněji.

Adler vnímal sounáležitost jako vrozený potenciál, nikoli jako kulturní normu. Každý člověk má podle něj schopnost vnímat druhé jako sobě rovné, zapojovat se do společného života a přispívat k obecnému dobru (Adler, 1956). Tato schopnost se však nevyvíjí automaticky – potřebuje vztahovou bezpečnost a zkušenosti se smysluplným propojením. Jak shrnul sám Adler: „Pocity méněcennosti nejsou samy o sobě nebezpečné. Nebezpečná je pouze neschopnost je překonat ve prospěch celku.“ (Adler, 1956)

Pocit sounáležitosti je tak nejen motivační silou, ale také hodnotovým kompasem, který odlišuje zdravý růst od maladaptivních strategií. Zatímco v počátcích kladl Adler důraz na kompenzaci méněcennosti a usilování o nadřazenost, ve svých pozdějších textech zdůraznil přirozenou touhu patřit a přispívat. Pojem „usilování o nadřazenost“ předefinoval jako zdravou snahu o růst – nikoli o moc nad druhými (Ferguson, 2020).

Rasmussen (2024) zdůrazňuje, že lidské jednání je vždy orientované směrem k určitému „plus“ stavu – tedy ke kompetenci, odvaze, propojenosti a významu. Tento pohyb často slouží k překonávání „minus“ stavů – pocitů méněcennosti, nejistoty či osamění. Lidé volí různé strategie, jak se s těmito pocity vyrovnat – některé vedou ke konstruktivnímu zvládání, jiné k úniku či sebestřednosti. Klíčové však je, že lidské chování je vždy cílevědomé, i když si to člověk plně neuvědomuje.

Tento pohled je důležitý i pro současnou terapeutickou praxi. Ukazuje, že klientova snaha „být lepší“ nebo „něčeho dosáhnout“ může mít různý původ. Někdy je výrazem vnitřní zralosti a touhy růst. Jindy však představuje snahu zasloužit si přijetí – a překrývá hlubší zranění.

Například jedna žena opakovaně mluvila o tom, že „musí v životě něco dokázat“. Cítila při tom tlak, osamělost i únavu. V průběhu terapie pojmenovala vnitřní motiv, který ji poháněl: „Když nebudu úspěšná, nikdo mě nebude mít rád.“Ve chvíli, kdy tuto motivaci dokázala uvidět jako důsledek nenaplněné potřeby přijetí, otevřel se prostor pro změnu. Začala zkoumat, jak být ve světě ne skrze výkon, ale skrze propojení.

Rozlišit, odkud motivace pramení, je klíčovým terapeutickým úkolem. Ne proto, abychom ji hodnotili, ale abychom klientovi pomohli hledat zdravější a vztahovější cestu k sobě i k druhým.

2. JAK PODPOŘIT SOUNÁLEŽITOST

Adler chápal sociální zájem jako známku duševního zdraví – ale co to konkrétně znamená v praxi? Jak poznáme, že se klient v terapii skutečně posouvá od izolace k propojení?

Yang, Milliren & Blagen (2010) nabízejí model, který pomáhá tento proces zpřehlednit. Ukazují, že pocit sounáležitosti stojí na dvou vzájemně propojených složkách: na schopnosti spolupracovat a na ochotě přispívat. Každá z nich má jinou kvalitu – a dohromady tvoří základ, na kterém může růst hlubší vztah k sobě, druhým i světu.

Spolupráce znamená být v kontaktu. Otevřít se druhým lidem, sobě samému, realitě. Neznamená to podřídit se nebo se ztratit – ale být přítomen. Vidět, co je, a nezavírat před tím oči. V terapii se často ukazuje, jak těžké to může být. Žena, která roky fungovala v režimu neustálého výkonu a kontroly, poprvé připustila: „Já vlastně vůbec nevím, jak být s někým jen tak.“ Prvním krokem k uzdravení nebyla změna chování, ale právě schopnost být ve vztahu – bez obav, že ztratí sama sebe.

Přispívání je druhá složka – a je stejně důležitá. Znamená vnímat, že mám co nabídnout. Že na mě záleží. Ať už jde o práci, přátelské vztahy, nebo intimitu. Pro jednoho muže to znamenalo přestat se vyhýbat kolegům a začít občas aktivně nabízet pomoc. Pro jinou klientku to bylo rozhodnutí otevřeně mluvit s partnerem o tom, co potřebuje – a tím přispět k větší blízkosti, místo pasivního čekání.

Tyto dvě schopnosti se nevylučují – potřebují se navzájem. Spolupráce bez přínosu vede k přizpůsobení bez růstu. Přínos bez spolupráce se může stát nástrojem moci nebo snahy zasloužit si hodnotu. A když chybí obě složky, přichází cynismus, únik nebo pocit odcizení.

Pro terapeuta tento rámec slouží jako užitečný nástroj: pomáhá vnímat, kde se klient právě nachází. Potřebuje spíš podporu ve vztazích? Pomoc najít odvahu vstoupit do vztahu? Nebo posílit důvěru ve vlastní hodnotu, aby získal odvahu přinášet to, co v sobě nese?

Pocit sounáležitosti není jednorázový zážitek. Je to dynamika, pohyb, směřování. A právě v terapii lze tento pohyb podpořit – skrze pozornost, důvěru, povzbuzení. Pomoci klientovi najít vlastní místo mezi lidmi – nejen tím, že „zapadne“, ale že se dokáže propojit a zároveň přinášet něco svého.

Když terapeut sám směřuje k pocitu sounáležitosti, modeluje způsob bytí ve světě, který je otevřený, propojený a angažovaný. Právě tato zkušenost může klientům s narušenou důvěrou pomoci znovu uvěřit, že mezi lidmi může být dobře.

3. ZMĚNA –  CESTA K PROPOJENÍ

Pocit sounáležitosti není jen jedním z mnoha témat, kterých se psychoterapie může dotknout – je to nit, která prochází celým procesem změny. Je to to, co často chybí na začátku – a co se může v průběhu práce znovu objevit. Ne jako vnější potvrzení, ale jako vnitřní prožitek: mám místo mezi lidmi, mohu být s druhými, mohu být užitečný, aniž bych ztratil sám sebe.

V adlerovské terapii nejde o to klienta „opravit“, ale podpořit jeho pohyb směrem ke spojení, ke vztahu, k životu, který má smysl a patří do většího celku. A právě to je léčivé. A tak klient, který na začátku terapie říkal: „Já nikoho nepotřebuju“, končí slovy: „Možná je v pořádku nebýt pořád silný. Možná je v pořádku být s někým jen tak – ne proto, že musím, ale protože chci.“  A právě taková proměna – od izolace k ochotě být s druhými – je podstatou adlerovské psychoterapie.

POUŽITÉ ZDROJE

Adler, A. (1956). The individual psychology of Alfred Adler: A systematic presentation in selections from his writings (H. L. Ansbacher & R. R. Ansbacher, Eds.). New York: Basic Books.

Ferguson, E. D. (2020). Adler’s motivational theory: An historical perspective on belonging and the fundamental human striving. The Journal of Individual Psychology, 76(1), 51–58.

Rasmussen, P. R. (2024). The Adlerian model: Core theoretical components. The Journal of Individual Psychology, 80(2), 99–115.

Yang, J., Milliren, A., & Blagen, M. (2010). The psychology of courage: An Adlerian handbook for healthy social living.Routledge.

Carlson, J., & Watts, R. E. (2009). Adlerian therapy. In R. J. Corsini & D. Wedding (Eds.), Current psychotherapies (8th ed., pp. 128–164). Brooks/Cole.

📚 Chcete porozumět psychoterapeutickému procesu v kontextu individuální psychologie?
Zveme vás do vzdělávacích programů Mansia, kde propojujeme teorii s praxí
a vytváříme prostor pro hlubší porozumění klientům – i sobě jako terapeutům.