Leden bez výčitek – jak přemýšlet o změně jinak

Přelom roku je zvláštní období. Ohlížíme se zpět, bilancujeme a zároveň se díváme dopředu. Vnímáme ostřeji, jak se náš život rozvrstvuje do toho, co bylo, co je a co bude. Někdy je to pohled náročný. Konce nám připomínají pomíjivost a zároveň probouzejí touhu po něčem trvalém, po smyslu, který přesahuje jednotlivé roky. 

A právě tehdy často saháme po předsevzetích. Po příslibu, že příští rok bude jiný. Že my budeme jiní. 

Kolem Silvestra média zaplaví návody, jak předsevzetí správně formulovat, jak vydržet, jak se motivovat. Posilovny se plní nováčky, kteří si slíbili změnu. A o pár týdnů později začnou vycházet články o tom, proč odhodlání nefunguje a proč je lepší se do předsevzetí raději vůbec nepouštět. Nadšení rychle vyprchá, pachuť zklamání často zůstává.

V románu Půlnoční knihovna Matt Haig vypráví příběh, který s předsevzetími zdánlivě nesouvisí – a přesto tuto zkušenost výstižně zrcadlí. Hlavní hrdinka Nora Seedová v něm hledá „správnou verzi“ svého života. A její cesta odhaluje něco, co nám může pomoct lépe porozumět tomu, jak to s těmi předsevzetími vlastně je.

Knihovna promarněných šancí

Nora Seedová se cítí jako ztělesnění selhání. Ztratila rodiče, s bratrem se odcizila. Vzdala se hudební kariéry, zrušila zásnuby. Přišla o práci, zemřel její milovaný kocour. Zdá se jí, že zklamala všechny kolem i sebe. V den, kdy má pocit, že už nemá důvod pokračovat, se ocitá na zvláštním místě. V Půlnoční knihovně, prostoru mezi životem a smrtí.

Je to magická knihovna plná knih jejích „alternativních životů“. Každá kniha ukazuje, co by se stalo, kdyby se v minulosti rozhodla jinak. A Nora dostává možnost tyto životy nejen vidět, ale znovu je prožít. A bude-li chtít, i si některý z nich vybrat natrvalo.

V knihovně ji vítá paní Elmová, její bývalá učitelka, nyní v roli knihovnice. Mluví k ní jinak, než Nora mluví sama k sobě – s laskavostí a trpělivostí. Připomíná jí, že každý život má svou hodnotu. I ten, který Nora považuje za promarněný.

Nora postupně zkouší žít životy, ve kterých udělala „správná“ rozhodnutí: zůstala s kapelou a stala se rockovou hvězdou, věnovala se plavání a dostala se na olympiádu, studovala glaciologii a pracuje na Špicberkách, vdala se a měla dítě. 

Ale v každém z těchto životů, byť úspěšných, něco zásadního chybí. Úspěch nepřináší naplnění, sláva nenahrazuje blízkost. Ať se rozhodne jakkoli, pocit vlastní nedostatečnosti jde s ní.

A tak Nora dál hledá. Otevírá další a další knihy. Věří, že někde musí být ta správná verze jejího života. Ta, ve které konečně bude dost dobrá. 

Proč předsevzetí selhávají

Příběh Nory je fikce. Ale představa, že někde existuje lepší verze nás samých, je až překvapivě běžná.

Možná vám bude povědomá právě takto. Je 2. ledna a vy si dáváte závazek: „Letos budu cvičit. Letos zhubnu. Letos to konečně změním.“ Výzkumy ukazují, že většina novoročních předsevzetí zůstane nenaplněna. Ten pocit selhání – že to zase nevyšlo – zná mnoho z nás.

Ale co když problém není v nedostatku vůle?

Nora v knihovně prochází desítky životů – a v žádném nenachází to, co hledá. Ne proto, že by vybírala špatně. Ale proto, že hledá na špatném místě. A možná i my.

Nejde o to, co chceme změnit. Jde o to, odkud naše odhodlání vychází. A co se za touhou po změně skrývá. Jakou potřebu svým předsevzetím vlastně chceme naplnit.

Pohledem individuální psychologie

Nora na cestě svými životy postupně zjišťuje, že i když se kulisy kolem ní díky jiným rozhodnutím proměňují, život, ve kterém by si přála zůstat, nenachází. Mění profese, země, vztahy, ale pochybnosti o sobě cestují s ní. Proč se vracejí i tam, kde Nora dosahuje úspěchu?

Individuální psychologie by to nazvala privátní logikou – souborem hlubokých, často nevědomých přesvědčení o sobě a světě. A předpokládá, že tato přesvědčení vznikají velmi brzy jako osobní odpověď na základní otázku „Jak si můžu zajistit své místo mezi lidmi?“.

Každý člověk usiluje o pocit hodnoty a sounáležitosti. Když se jej nedaří naplnit, objevuje se zkušenost nedostatečnosti – a s ní i snaha to nějak kompenzovat. Na pozadí mysli nám pak běží tiché věty: „Musím být úspěšný, jinak nestojím za nic. Musím být dokonalá, jinak mě nikdo nebude mít rád. Musím se snažit víc než ostatní, abych obstál.“

A právě zde vzniká past. Naše předsevzetí totiž často nevycházejí z radosti z pohybu vpřed, ale z pocitu „nejsem dost dobrý“. Nejsou výrazem touhy růst. Jsou pokusem dokázat sobě (a často i druhým), že máme hodnotu.

To, co spojuje příběh Nory s našimi předsevzetími, je tedy víra, že změna může (či dokonce musí) vyrůstat z pocitu nedostatečnosti, nespokojenosti, vnitřní kritiky. Věříme, že právě to je motorem posunu k našemu lepšímu já. 

Ale předsevzetí postavená na tomto základu nevedou k tomu, co hledáme. Jsou jen novým kabátem pro starý příběh o selhání.

Od kritika k autorovi aneb tvořivá síla v nás

Nora v knihovně nejprve funguje jako pasivní návštěvnice. Otevírá knihy a sleduje, co se v nich děje. Ale postupně zjišťuje něco zásadního. Nejde o volbu správné knihy, ale o způsob, jak se vztahuje k vlastnímu životu.

Tento posun – od pasivního pozorování k aktivnímu vztahu – zachycuje něco, s čím pracuje i individuální psychologie. Představu tvořivého já. Jde o schopnost člověka aktivně utvářet významy vlastních zkušeností. Nejsme jen pasivním výsledkem okolností nebo minulosti. Každý z nás si svůj životní příběh neustále interpretuje a spoluvytváří.

Zkusme to v roce 2026 jinak

Tvořivá síla znamená přestat se pouze hodnotit a začít sobě rozumět. A proto:

1. Objevujme, co už máme

Nora se celý život vnímala jako někdo, kdo nedokončuje, utíká. Ale v knihovně začíná vidět také něco jiného. Její „nedotahování“ bylo odvahou odejít z toho, co nefungovalo. Její „nestálost“ byla otevřeností novým cestám. Její „selhání“ byla sérií pokusů žít autenticky.

2. Určujme směr, ne cíl

V jednom životě je Nora vědkyní na Špicberkách. Stojí uprostřed arktické krásy. A přesto její mysl bloudí k tomu, co nemá. Nevidí, kde je. Vidí jen, kde není.

S předsevzetími děláme často totéž. Stanovíme cíl. A pak měříme vzdálenost, která nás od něj dělí.

3. Vytvářejme prostor pro přijetí

V klíčovém momentu knihy si Nora uvědomí, že celou dobu k sobě mluvila hlasem, který ji srážel. Změna nemohla začít v jiném životě. Mohla začít jen změnou vnitřního hlasu.

Tvořivost potřebuje svobodu a bezpečí. Nemůžeme tvořit, když každý krok hodnotíme, kritizujeme, měříme.

A v neposlední řadě si dejme svolení. Že na své cestě můžeme tápat i měnit směr. Že můžeme být nedokonalí. Že hodnota není v cíli, ale v tom, že jdeme. Že nemusíme být jinou verzí sebe. Že stačí být tou, kterou jsme, s větší laskavostí.