Individuální psychologie při práci s dětskou úzkostí a stresem

„V hlavě mi duní tak silně, že přestávám slyšet vlastní myšlenky. Popadám dech, snažím se dýchat rychleji a silněji, ale s každým nádechem mi připadá, že o kyslík přicházím.“

Takto popisuje úzkost Šarlota, literární postava z knihy Pilná jako včelka od Sáry Topinkové. Je to fikce. Emotivní příběh o porozumění, lásce a touze po dokonalosti. Ale její slova zní až bolestně povědomě. Protože vystihují to, co mnozí z nás potkávají každý den. Co slýcháme v našich pracovnách. O čem tušíme, že se děje v našich třídách. Příběhy tisíců dětí, které bojují s úzkostí a stresem. 

Nejnovější monitoring duševního zdraví žáků devátých tříd Národního ústavu duševního zdraví přinesl znepokojivá zjištění. Více než třetina dětí trpí střední až těžkou úzkostí. Téměř 40 % vykazuje příznaky deprese. A více než polovina českých dětí neprožívá vysokou psychickou pohodu. Za těmito čísly se ale skrývají konkrétní děti. Možná je dobře znáte. 

Může to být Matěj. Celý víkend se připravoval na prezentaci. Věnoval tomu čas, energii, pečlivost. Ale když má jít před třídu, ruce se mu třesou a hlas zadrhává. Nebo Tereza. Tráví přestávky zamčená na záchodě, protože neví, kam jinam jít. Skupinka holek, ke kterým by chtěla patřit, ji ignoruje. Nebo Jakub, který se snaží nevidět tátovo zklamání, když ho trenér zase nepostaví do základní pětky. A taky Eliška, studentka prvního ročníku vysněného víceletého gymnázia. Každé ráno ji rozbolí břicho a prosí mámu, aby nemusela do školy.

Proč dobře míněné rady nestačí

Tyto děti od nás, dospělých, často slyší: „Uklidni se. Vždyť to zvládneš. Není se čeho bát.“ Myslíme to dobře. Chceme povzbudit, pomoct. 

Jenže úzkost není jen myšlenka, kterou lze přesvědčit. Je to tělesná reakce, která se odehrává hluboko v nervovém systému – bušící srdce, tlak na hrudi, nevolnost, třes, pocit, že se člověk dusí. A hlavně je to signál něčeho hlubšího, co se odehrává uvnitř dítěte. Tichého, rozumu obtížně přístupného, ale silného přesvědčení. Nejsem dost dobrý. Nepatřím sem. Nikdy to nezvládnu. Všichni vidí, že selhávám.

Proto klasické rady míjejí cíl. Nevidí celý obraz. Nevidí, že úzkost není jen o konkrétní situaci, testu, prezentaci nebo nové třídě. 

Pohled, který mění práci s dětskou úzkostí 

Právě tady individuální psychologie nabízí jiný rámec. Učí nás, že chování dítěte není náhodné. Vždy má svůj smysl v kontextu jeho vnitřního světa. A proto se dívá pod povrch chování. Neřeší jen to, co dítě dělá, ale proč to dělá. Jaký cíl tím sleduje, čeho se snaží dosáhnout, jakou potřebu naplnit. Vychází z přesvědčení, že každý člověk potřebuje cítit, že někam patří, že má hodnotu a že je přijímaný takový, jaký je. Sounáležitost, zájem okolí, přijetí.

Když dítě tyto pocity postrádá, začne si vytvářet vlastní způsoby, jak rozumět svému místu ve světě.  Matěj se bojí: „Poznají, že mám trému. Všechno tím zas pokazím.“ Tereza si říká: „Nikomu nechybím. Nikomu na mě nezáleží.“ Jakub věří: „Nestojím za nic, zase jsem zklamal.“ Elišku trápí: „Co když zjistí, že sem nepatřím? Že to byla chyba, že mě přijali?“

Každé z těchto dětí si nese svá vlastní nevědomá, tichá, hluboko zakořeněná přesvědčení o sobě, druhých, světě. A právě v nich se skrývá klíč k pochopení a podpoře. S úzkostí a stresem dětí tedy nepracujeme jako s problémem, který je třeba odstranit, ale jako se signálem, který nás vede k hlubšímu porozumění.

Jak můžeme pomoci dětem, které prožívají úzkost a stres

• Vyhnout se reakcím, které prohlubují nejistotu 

I když to myslíme dobře, některé naše reakce mohou úzkost paradoxně prohlubovat. Patří sem komunikační „fauly“, které narušují pocit bezpečí. Posuzování („Ty s tím naděláš.“), porovnávání („Podívej, ostatní to taky zvládají.“), zlehčování obav a prožitků („To přece nic není.“) nebo svalování viny („To máš z toho, že…“).

Všechny tyto reakce, i když mnohdy dobře míněné, v dítěti prohlubují pocit, že jeho prožívání nebo chování není v pořádku. Že není v pořádku ono samo.

• Naslouchat a ptát se

Místo obviňování nebo bagatelizace je důležité naslouchat a přijmout to, co dítě prožívá. Každá emoce je zpráva, která si zaslouží pozornost. Náš klidný hlas a přítomnost působí jako kotva. V krizových chvílích mluvme jednoduše a pomalu. 

Místo nevyžádaných rad vytvářejme prostor pro vlastní řešení pomocí otázek: „Co by ti teď pomohlo?“ „Na koho se můžeš obrátit?“. Zaměřme se na sféru vlivu. Veďme otázkami dítě k uvědomění, kde má vliv. Co ve svém prožívání a chování může samo ovlivnit, a co už ne.

• Logika nestačí, je třeba prožitek 

Dítě potřebuje cítit, že je přijímané, že má hodnotu, že někam patří. Učit se, že má možnost volby a že nemusí jednat jen podle naučených vzorců nebo očekávání okolí. Cesta ke změně ale nevede přes rozum. Změna přichází skrze novou zkušenost. 

Když Matěj zažije, že i přes třesoucí se ruce ho ostatní respektují. Když Tereza zjistí, že někomu na ní záleží, i když nepatří do té „správné“ skupinky. Když Jakub uslyší: „Vidím, jak moc ses snažil,“ místo: „Škoda, že tě nepostavili.“ Když Eliška pochopí, že není jediná, kdo se na gymnáziu cítí nejistě, a že její přijetí nebylo náhodné, ale zasloužené. 

• Podpořit odvahu a odolnost

V příběhu Harryho Pottera každý hledá své „Expecto Patronum“. Ochranné kouzlo, které funguje jen díky silné šťastné vzpomínce. Čím silnější vzpomínka, tím větší ochranu poskytne. Hledejme s dětmi podobné okamžiky: „Pamatuješ, když bylo taky těžko a nakonec jsi to zvládl? Co ti tehdy pomohlo? Kdo tam byl s tebou?“ Pomáhejme dětem uvědomovat si jejich potenciál a síly, které se jim nedaří zahlédnout. 

Děti potřebují prostředí, kde je snaha oceňována víc než výsledek. Kde jsou chyby brány jako přirozená součást učení. Kde se odolnost buduje postupně. Kde je dostatek příležitostí k tomu, aby mohly zažít úspěch. Malý, ale skutečný. Otužovat, ne hodit do ledové vody. 

Chcete se dozvědět více? Přihlaste na kurz Úzkost a stres u dětí – porozumění a prostředky podpory, 28.–29. 11. 2025 pod vedením lektorky Jitky Musilové.

Podzim je tady a děti potřebují naši podporu

Dny se krátí, ubývá světla i možností trávit čas venku. Nároky ve škole rostou, sílí tlak přijímaček. Pro mnohé děti a dospívající to není snadné období. Možná víc než kdy jindy potřebují naši podporu.

Možná právě teď sedí Matěj nad referátem a doufá, že tentokrát se mu hlas nezadrhne. Možná Tereza znovu přemýšlí, kam se schovat o přestávce. Možná Jakub tiše doufá, že trenér ho konečně postaví. Možná Eliška ráno zadržuje slzy, protože břicho bolí stejně jako včera. A možná někde sedí i skutečná Šarlota, kterou tíží přání být konečně někým, koho mají rádi.

Pokud hledáte nové pohledy, konkrétní techniky a hlubší porozumění tomu, jak s dětskou úzkostí a stresem pracovat, tento kurz pro vás může být cenným zdrojem inspirace. Nabízí praktické nástroje, které můžete využít hned, ale také rámec, který vám pomůže vidět dítě v jeho celistvosti. Jako někoho, kdo potřebuje nejen zvládnout situaci, ale být v ní viděn, slyšen a přijat.

Přijďte si pro know-how, které vychází z ověřené tradice individuální psychologie a je zároveň živé, tvořivé a praktické. Pro děti, které potkáváte každý den. 

Těšíme se na vás.

Více inspirace a praktických ukázek, jak v kontextu individuální psychologie pracovat s úzkostí a stresem, v přednášce Jitky Musilové „Stres v životě dětí… a co s ním v rámci třídy / školy“