Otázky a odpovědi na téma: Jak vychovávat jedináčky?

V roce 2013 se v České republice narodilo 106 751 dětí. Ovšem řada z nich zůstane v rodině nejmladším i nejstarším dítětem zároveň. Jsou to totiž jedináčci. Jak vychovávat jedináčky radí v následujícím rozhovoru psycholožky Michaela Širůčková a Miroslava Štěpánková.

Myslíte si, že je dobré rozhodnutí mít záměrně pouze jedno dítě?

Všechna rozhodnutí, která ve svém životě děláme, s sebou nesou něco pozitivního, něco díky nim získáváme a zároveň nám něco znemožňují, něco díky nim ztrácíme. Podobnou optikou můžeme pohlížet i na rozhodnutí o počtu dětí. Každý sám za sebe zvažuje, jaké má možnosti, co chce od života, co může naplňovat, co chce investovat.  Pak volíme pro sebe to nejlepší řešení.  Důležité je umět si životní situaci nastavit, abychom v ní mohli být spokojeni. Někdo se může realizovat a nacházet naplnění ve velké rodině, jiný realizaci a naplnění nachází v rodině s jedním dítětem.

Jiné hodnocení trendu snižování počtu dětí v rodině nabídne pohled socio-ekonomický, který zvažuje například dopady na ekonomiku a zvyšování průměrného věku populace.

Jedináčků přibývá. Myslíte si, že je to dáno tím, že se posunula věková hranice u matek-prvorodiček (že mnoho žen dnes rodí po třicítce)?

Věk prvorodiček je pouze jedním z aspektů, který k trendu snižování počtu dětí v rodině přispívá.  Vliv na počet dětí v rodině má také např. zdravotní stav jednoho nebo obou rodičů, ekonomická situace rodiny, rozpad manželství (partnerství) a také zvyšující se počet matek samoživitelek, které i když by si přály mít více dětí, nemají partnera. Je třeba také říct, že o počtu dětí, případně o tom, zda vůbec mít děti, se rozhodují oba partneři společně bez ohledu na to, kolik je partnerovi či partnerce let. Nicméně z výzkumů realizovaných v posledních letech (např. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí) vyplývá, že v kontextu České republiky je stále nejvíce preferovaným tradiční dvoudětný model rodiny.

Jak by se podle Vás měla lišit výchova jedináčka a dítěte, který má sourozence?

V principech se výchova jedináčka neliší od výchovy dětí, které mají sourozence. Základem je ke každému dítěti přistupovat s pochopením jeho jedinečnosti a potřeb a tyto potřeby naplňovat. Pokud dítě vyrůstá v rodině jako jediné, pak je např. na rodičích, aby mu umožnili potřebný kontakt s vrstevníky a dali mu tak příležitost tyto vztahy zažívat. Při výchově jedináčka se rodič může držet obecných doporučení pro výchovu dětí v rodině. Dvě nejdůležitější věci při výchově dětí jsou láska a pevnost. Rodič by neměl na dítě příliš tlačit ani příliš je příliš rozmazlovat. Ideální je, když rodič zastává roli průvodce a rádce, který vytváří prostor pro iniciativu, podporuje vyjadřování vlastních názorů a myšlenek a umožňuje dítěti zažívat důsledky chování.

Které klíčové body by měla výchova jedináčka obsahovat?

Svět dítěte netvoří jenom rodiče, ale i širší rodina, škola, nebo společenství lidí v místě, kde dítě vyrůstá. Na možnosti dítěte nahlížíme v tomto kontextu. Je rozdíl mezi jedináčkem, který vyrůstá v rodině, kde se setkává výhradně s dospělými lidmi a v jeho okolí nejsou žádné děti, a jedináčkem, který je součástí velké rodiny a je v častém kontaktu se svými bratranci a sestřenicemi. Některé děti sice mají sourozence, ale velký věkový rozdíl mezi nimi  (větší než sedm let) je staví do podobné situace, jako mají jedináčci. Situace každého jedináčka je tedy jiná.

Rodičům můžeme doporučit, aby vyhledávali příležitosti umožňující kontakt s vrstevníky a s dítětem se věnovali činnostem, které odpovídají jeho věku a schopnostem.

Jak moc se podle Vás v dospělosti liší jedináček od ostatních lidí, kteří vyrůstali se sourozenci?

Vlastnosti přisuzované jedináčkům jsou sdíleným stereotypem, který pramení zejména z přesvědčení, že člověk vyrůstající bez sourozenců je ochuzen o příležitost učit se fungovat ve skupině vrstevníků a tak nemá dobře rozvinuté sociální cítění a dovednosti – neumí se dělit, neumí se prosadit, nebo se prosazuje příliš, neumí spolupracovat, je sebestředný.

Výzkumy, které sledovaly rozdíly v osobnostních charakteristikách jedináčků a dětí vyrůstajících se sourozenci, ukázaly, že počet dětí v rodině neovlivňuje povahu ani vlastnosti člověka. Počet dětí v rodině je pouze jedním dílkem mozaiky, která tvoří osobnost člověka.  Dalšími díly jsou např. výchovný přístup rodičů, komunikace mezi jednotlivými členy rodiny, celková atmosféra v rodině, sdílené hodnoty a uspořádání rodiny. To určuje, jak dítě vnímá svět, učí se v něm orientovat, získává představu o tom, kam patří, jaké je a co se od něj očekává. Podstatné je, jak se dítě v rodině cítí.

Souhlasíte se zakořeněným mýtem, že jedináčci jsou rozmazlení sobci?          

Ne, viz výše. Jedná se o stereotyp. Rozmazleným se dítě stává v průběhu výchovy a je jedno zda se jedná o jedináčka, druhorozeného nebo třetího.

Myslíte si, že rodiče jedináčků mají větší tendenci se na dítě fixovat?

Záleží na konkrétní situaci rodičů, kteří vychovávají jedno dítě. Rodičovství je jednou z oblastí v životě, na které se orientujeme, a které určují životní spokojenost. Jistě si můžeme představit rodiče, kteří dlouho usilovali o dítě, a to pak zůstalo jejich jediným. Pokud se nerealizují v práci, nemají koníčky ani se nestýkají s přáteli, mohou se na dítě, které se stane středobodem světa, upnout. Ze strachu o něj se mu budou snažit ve všem vyjít vstříc, aby mu dali to nejlepší. Je to ovšem jedna z mnoha možností vývoje vztahů v rodině. Bezesporu má však jediné dítě přirozeně více pozornosti dospělých, s nikým se o ni nemusí dělit. To však nutně neznamená větší tendenci fixovat se.

Jak by se podle Vás mělo u jedináčka zacházet s chválou?

Stejně jako u všech dětí. V pojetí individuální psychologie se chvála zaměřuje na výsledek a na výkon. Pokud dítě jenom chválíme, může to mít negativní dopady na jeho sebepojetí. Bude vnímat, že má pro druhé hodnotu jenom tehdy, když podává výkony a je úspěšné. Ve výchově je důležitá podpora. Podporujeme ve chvílích, kdy dítěti dáváme najevo přijetí, důvěru v jeho schopnosti, oceňujeme jeho zájem, nasazení a pokrok. Podpory není nikdy dost. Podpora je něco, co si dítě nemusí zasloužit. V případě jedináčků vyrůstajících hlavně mezi dospělými by rodiče podporou neměli šetřit, protože dítě si v porovnání s „velkými“ dospělými může připadat nekompetentní a ztrácet odvahu pouštět se do věcí, kde je stejně někdo vždycky lepší.

Myslíte si, že může mít jedináčkovství vliv na pozdější partnerské vztahy?

Někteří psychologové považují pořadí narození za aspekt ovlivňující vývoj jedince a tedy i jeho pozdější partnerské vztahy.  Psycholog Kevin Leman se v knize Sourozenecké konstelace, která vyšla i na českém trhu, věnuje kompatibilitě partnerů vzhledem k jejich sourozeneckému pořadí, kterou vyvozuje z vlastností přisuzovaným lidem podle jejich sourozeneckého pořadí.  Z jeho pohledu „jedináčkovství“ může být určující pro budoucí partnerské vztahy.

Z našeho pohledu pořadí narození nemůže být pokládáno za jediný určující aspekt (viz odpověď výše).  Potenciál člověka uspět v partnerských vztazích se odvíjí od jeho zkušenosti, kterou za svůj život učinil, schopnosti reflektovat tuto zkušenost, ochotu pracovat na sobě a nalaďovat se na partnera. Svou roli sehrává i výběr partnera a vzájemná očekávání od vztahu.

Může mít jedináček problémy uchytit se v kolektivu?

Záleží, co rozumíme slovem uchytit se. Pokud jde o to začlenit se, najít si tam své místo a přátele, pak samozřejmě může, stejně jako každé jiné dítě. Vztahy dětí v kolektivu do velké míry ovlivňuje dospělý, který s dětmi pracuje. Záleží na způsobu, kterým je kolektiv veden. V kolektivu, kde je podporována spolupráce, respekt a tolerance, má šanci najít svoje místo každé dítě. Děti se v takovém kolektivu učí přijímat odlišnosti a chyby využívat jako možnost k učení. Naopak v kolektivu, kde je podporována rivalita a soutěživost, děti svoje místo hledají obtížně. Děti tam mají časté konflikty a zažívají odmítání, jinakost se neodpouští. V takovém kolektivu můžou mít problémy všechny děti, které vybočují, ať už je to dívka z početné rodiny, která nenosí značkové oblečení, kluk, který nestačí tempu většiny, nebo jedináček rozumbrada zvyklý pohybovat se mezi dospělými, ale nejistý v kontaktu s dětmi.

V čem to má podle Vás jedináček těžší?

Pro jedináčky bývají omezující předsudky, se kterými k nim ostatní přistupují. Bývá pro ně obtížné okolí přesvědčit, že vlastnosti, které jsou jim přisuzované, nemají.  Jedináčkovství je bráno jako stigma a jedináčci se k němu někdy raději ani nehlásí, aby se vyhnuli litování: „Ty ses musel v dětství cítit hrozně sám, že?“ nebo ostražitosti druhých.

Jako jediní potomci v rodině mohou nést břemeno velké odpovědnosti za naplnění rodičovských očekávání.

Ti, kteří vyrůstají obklopeni výhradně dospělými, můžou zažívat pocity osamění, neporozumění. Jsou dennodenně konfrontováni se zkušenějšími, výkonnějšími, což sebou nese i pocity méněcennosti a sklony k perfekcionismu: „Abych se ostatním vyrovnal, musím ukázat, že jsem lepší, dokonalý.“ Může se stát, že nerozumí ani světu dospělých a pro málo kontaktů s vrstevníky, ani světu dětí. Neví, kam patří.

Sourozenci jim mohou chybět jako bezpečné prostředí pro učení se sociálním dovednostem – zvládání konfliktů, vyjednávání, schopnost prosadit se, domluvit se atp.

V čem naopak snazší?

Pokud jsou jediným dítětem v širší rodině, jsou středem pozornosti, nemají rivaly. Rodiče mají více prostor věnovat se pouze jim, proto také některé výsledky výzkumů ukazují jedináčky jako bystřejší a ty, které mají větší vědomosti než děti vyrůstající se sourozenci.

Myslíte si, že rodiče mohou mít tendenci dělat z jedináčka dospěláka příliš brzo?

Nejedná se o záměrnou tendenci, ale důsledek toho, že dítě vyrůstá mezi dospělými (viz výše).